Čekáme v teskném soumraku,
kdy slávy jasné slunce
co vítěz hrdý zaujme zas
své opuštěné trůnce.
Nad námi doba rozhodná
vždy hustší stíny stele,
vždy úžeji nás přivine
v své rámě zledovělé,
vždy tesknější nás předtuchou,
vždy úzkostnějším hlasem
před velkým skutkem varuje,
jenž svět naplní žasem.
Však třeba chtěl, již každý z nás
nad sebou ztratil vládu
a následuje dějů proud
k vítězství – aneb k spádu.