A zase lidé bědují
pro žaly pochované,
nad nimiž posud jenom svit
půlnoční lampy plane.
Květ ovšem povždy bujaře
od stromu k stromu skáče
a větru v hravém zadutí
mní snadno, že je ptáče.
A třeba jemu brzká smrť
již náruč svou otvírá,
on všeho blaha okusil
a marně neumírá.
Onť svoboden a vesele
naň zpomíná si ptáče,
neb příroda teď živých jen
a otroků jen pláče.