Pohleď, synu, ku měsíci,
Za prchlým jak slunce spěje.
Jak se líbě k tvému líci
Bledý poblesk jeho chvěje!
Nezříš jej však v jeho kráse;
Neb on, lesknouti se chtěje,
Pouze světlem odívá se,
Jehož mu slunce přeje.
Aniž jsou to slunce tváře,
Z čeho první zář se leje;
Sluceť svítí bleskem záře,
Jížto se tvář Boží skvěje!
Kdy jen tedy měsís tobě
Úsměch svůj kol tváří seje,
Mysli vždy v té krásné době –
Že se Bůh tvůj na tě směje.
Pomysli, když slunce tebe
Plápolem svým v líci hřeje –
Že to líbá Otec z nebe
Růže tvého oblíčeje.
Neodvracej nikdy líce,
Zkadkoliv dech světla věje;
Každéť vyšlo ode svíce,
Při níž Seraf Tvůrci pěje! –