Jasoň palné šípy svoje V sivé moře zaboduje, Na moři pak veslo mocné Těžkou lodí pohybuje,
V nížto sedí přívozník. Sveřepec přetěžce zívá Po snu dlouhém, skálotvrdém; On svou tlamu rozevírá,
Jak by svět chtěl poliknouti, On své oudy velikánské Sem tam kroutí, natahuje, Jakby chápal nebesa.
Podle něho jinoch stojí S okem jasným, převeselým, S okem jasným jako nebe, Srdcem blahým jako bůh.
Ai! toť Vojmír, mládec krásný, Vojmír jest to snědovlasý S cesty své se vracející, Nesa poklad drahocenný,
Tož tři vlasy, zlatovlasy, S obra zlatohlavévo. On smutného broně těší Hladě měkou hřívu jeho;
Komoň řehce, poskakuje, Vida opět pána svého, Druha dálné pouti své. – Když se byl již povyzíval,
A když oudy velikánské Podle chuti poroztáhnul Sveřepec ten sosnodlouhý, Pátral opět z příchozího,
Kterak jemu dařilo se U slavného Zlatohlavce, Co tam viděl, co tam slyšel, Co požíval pochutného;
A pak founě vypravoval Sen svůj dlouhý, směšnoblbý, Až se řehtal komoň sám. Tak Jsou pluli po čas drahný
Pod sluncem i pod hvězdami Až ku středu morskému. V prostřed moře divoch stane, Vrazí kotvu v půdu morskou
A pak zařve na jinocha, By mu zjevil výrok dlužný Obra zlatovlasého. Vece jinoch ohromený:
„Vyslechlo sic ucho moje Výrok jeho velemoudrý, Než tu právě slovo jedno Prchlo z křehké mysli mojí;
Pluj jen dále, duše dobrá! Až se v mysl navrátí.“ Zpokojíť se řečí takou Duše dobrá – vlkodravá,
A vytrhši kotvu zhůru Pluje zvolna ku břehu. Na pobřeží na písčitém Skočí Vojmír skokem prudkým
Z lodi černé přívoznické, Vida pak, že bezpečen jest, Hlásá uším nedočkavým Radu oba Zlatohlavce;
Dohlásav pak radu moudrou, Zkřikne rychle na komoně Slovem jemu povědomým, Aby k pánu přikvapil.
Hoi! tuť oř se rozveselí Nad slovem tím pána svého; On hned skokem pouta strhne, On hned skokem z lodi prchne,
A hned vesele zařehtav Kvapí s jezcem v dálný kraj. „Ha! ty zrádný podvodníče, Zklamavší mě klamem dvojím!
Dámť já tobě za poselství, Do smrti že, červe zemský, Budeš míti dosyta!“ Zařičev – a máchnul po něm
Dubem těžkým, sukovitým, Až to mořem zahoupalo; Leč nepřítel, bodnuv oře, Chvátal k chlumu posvátnému,
Kdežto spasy věčné vzýval Zarmoucený bohatýr. – Přijel k hradu bohatýra, Odkryl jemu výrok moudrý
Velikána Zlatohlavce; A než dvakráte noc temná S bílým dnem se zasnoubila – Aita, děva promluvila!
Jako nebe vyjasní se Mocným slovem hromovládce, Bouřné mraky zapudivším: Tak se duše vyjasnila,
Duše temná bohatýra, Slovem prvním dítěte. On jinocha k srdci tisknul, On jinochu dary vzdával;
Leč on jinoch, objav muže I milostnou dceru jeho, Spěchal k městu žížněcímu, By je vyrval záhubě. –
Přijed k městu žízněcímu, Odkryl jemu výrok moudrý Velikána Zlatohlavce; A než Jasoň na den druhý
Rozkřídlil se u výsosti – Ai, tuť vody do sytosti! Jako země pookřeje Dlouhým parnem vyprahnulá,
Když ji deštík poovlaží: Tak tu mladí, tak tu staří V okamžení pookřáli Nebeskými slzami.
I byloť tu lidem vděčným Zaplesati nad jinochem, Nade spasou duší mnohých. Oni k nohoum padali mu,
Darů skvostných snášeli mu; Leč on jinoch, slzy roně, Rozžehnal se s městem šírým A spěl k hradu Radmilovu,
Přijmout daru dražšího.
Cookies on Poetry Cove