Noc oči své uzavřela, Dumy sýčků umlkají, Ptactvo v hejnech mrakotemných Pouti dlouhé započíná;
Již se Zora růžotvárná Ve zrcadle morském zhlíží, An tu, svoje před hlubinou, Přívozníka povolává
Snědovlasý Vojemír. „Přívozníku, převez hosta!“ – „Vypí moře, přejdeš zprosta.“ „Převozníku, převez muže!“
– „Vypí vodu, přejdeš lůže!“ „Převozníku, převez jezce!“ – „Dej mi oře, svezu jezdce; Darmo havran neklubá!“
Tak sveřepě hulákaje Ku břehu se nepřiblížil, Dokud oře nevyloudil, Sosnodlouhý přívozník.
Jeho loď je za tři domy, Z věkovitých dubů sbita; Místo vesel má dva dubce, Místo kotvy hrubou skálu,
Kože zvěří místo plachet, Čápa místo praporce. On pohlídne na komoně Zrakem výra stoletého,
Zašklebí se jako velryb Nad kořistí sobě milou; Přituží jej pevným lykem Ke své lodi hrozitánské,
A pak pátrá z příchozího Hláskem líbým – jako medvěd, Z jakých krajin a z kých příčin Koná pout tu nebezpečnou
Do vlasti té, kde se rodí Slavné plémě obrovské. Když byl zvěděl krajiny vše I všech příčin, z jakých mládec
Koná pout tu nebezpečnou Do vlasti té do obrovské, Kázal jemu, by vyskoumal Z velikána Zlatohlavce,
Kýmby klamem zproštěn ušel Obtížnému přívoznictví, K němuž Perun odsoudil jej; A pak founě vypravoval:
Jak tu jednou ženu ztopil Nedavšímu převozného, Jak kdys robě v hladu polknul A jak starce zlostí zdrtil,
An jej káral z činů takých – I rozličná ukrutenství Až jinocha mráz pojímal, Třesa jemu oudami.
Takto pluli u hovoru Po tři slunce a tři luny Až k holému skalisku. U skaliska stane dlouhán
S korábem svým třídomovým, Pojme skalnou kotvici svou Pěstí jednou jako pláče, Zarazí ji v půdu morskou,
Až se písek zhůru valí, Až se vlny rozbuřují; Uchopí pak hosta svého, Posadí jej na hlavu svou,
Na hlavu svou stromošírou, A pak opět jako ptáče Vysadí jej na vrch hory, Na níž sídlí velikán.
Sám on ve sluji se skryje, V skále břežní vytesané, A požívá krmí vzácných, Lahůdek to nejmilejších:
Čápů, žab a ještěrů.
Cookies on Poetry Cove