Táhnou čápi od Dunaje Přes borové šumy husté, Táže se jich jezdec mutný V šumách hustých vzdychající:
„Ach, vy čápi, družní čápi! Kamž tak spěchavo spěcháte, Že si jezce nevšímáte, Bloudícího již dní devět
V těchto hrůzných pustinách?“ „„My spěcháme předaleko, Až tam k moři sinavému, Navštívit tam bratry věrné,
Bratry věrné, tož severné, Na břehu tam hodující, Měj se dobře, mládenče!““ Tak jsou čápi hovořili,
Zobáky své namířili A spějíce táhli dál. Ai! tuť jezdec rozjasní se Nad řečí tou nad upřímnou,
On hned komoně pohání, K rychlím krokům napomíná; Komoň vesele pojíždí, Spěje s mládcem dobrodruhem
Za hejnem tam čápovým. Na rovině – úvalině, Leží město šedověké, Nad městem pak šedověkým
Strmí věže mechovité, Pnouce šíje ku oblakům, Na věži pak na nejvyšší Čápové se usadili,
Aby křídlům pohovili Dlouhým letem umdlelým. Skočí Vojmír s broně svého, Pustí jej na trávu rosnou
A probíhá město temné, Aby okřál nápojem. „Ach! jakž máme nápoj dáti?“ Kvílí trudná ubožátka
Hrdly žížní vysmahlými, Po ovlaze prahnoucími, „Ach! jakž máme nápoj dáti? Prchlo léto, přišla jeseň,
Jeseň zimě ustoupila, A hle! Vesna již se snesla S modré výše na lučiny – A my vody neviděli!...
Starci rosu z kvítků ssají, Matky děti polomrtvé Slzami jen napájejí, Anť i prs materský vyschnul!
Sám snad Perun rozhněvaný Muky také na nás seslal; Než kdo vinu přeukrutnou Chová v duši chmuročerné,
Vyzpytati nelze nám.“ I byloť tu jinochovi Zplakati nad lidem trapným; Hrůzno jemu poslouchati
Vzdechy bolné a stenání Srdcí v hoři pohrobených. Nemohliť jsou sami čápi Déle slyšet nářky chrapné
Rodin v čela se tlukoucích; Oni křídla pozdvihnuli, Oni teskně žalostnili, A tak teskně žalostníce
Dál a dále pospíchali. Skočiv na kůň šípobystrý, Spěl za nimi v běhu běžném Zarmoucený Vojemír.
Pne se hora převysoká Podál moře ječícího; Na vrcholu vidět chrámec, V okol mlází javorové
I mladistvé ořeší. Na patě té hory velké Stane jezdec unavený, Připne broně ku pni silnu,
Aby v šeru nezabloudil, Sám pak vzhůru k chrámci čelí, pokořit se bohům zdejším, Aby přáli cizinci.
Ai! tu stojí panen sbory Před oltářem Živěniným. Všecky hledí zrakem bodrým, Všecky zbožné písně pějí;
Jedna jen tu stojí něma, Stojí v žalu pohrúžena, A ta jesti slunce všech. Slíčné panny dozpívaly,
Starci žertvy zaříkali, A bohům se pokořivše V dědinu se ubírali. Jeden jen se neubírá,
A toť otec krásy němé. On v střed chrámce postaví se, K němu děva přiblíží se; Stařec na ni ruce klade,
A pozdvihna oči zhůru Volá hlasem věkotřesným K sídlům vlády nebeské: „Oi, vy bozi, bozi mocní!
Vy má spáso v zlobách četných! Ach, proč vy jste zanevřeli Na sluhu vám povždy věrna? Proč mé srdce bohatýrské
Rozrýváte trnem ostrým, Trnem ostrým krutobolným? Ustrňte a slitujte se Nad rodičem zarmouceným,
Ustrňte se a rozvažte Opět jazyk oněmělý Dceři této mé jedinké – A tři stáda bravů tučných
Budu vám vždy obětovat V den kdy opět promluví!“ Doslovil a bral se z chrámce S děvou před ním kráčející;
Jich pak Vojmír doprovázel, Veda s kmetem řeči moudré, Až na patu hory velké, Kde tvrz muže bohatýra
Z křovin čněla růžových.
Cookies on Poetry Cove