Vane větřík podvečerní Po lučinách vlaholačných, Šumí listí na topolích Řečí tajnou hovořících.
Slunce za hory ubíhá, Klidnou zlatíc jezeřinu; Hluky denní umdlévají, Plesy ptactva utichují,
Jen tu v sadě Rudmilově Při potůčku klokotavém Slavíci dva štěbetají Ve košatém vrboví.
Jeden praví: „Hleděl jsem naň, Jak mu láskou zrak se jitřil, Jak se mladé srdce chvělo, An s ní kráčel květným sadem,
Dřív než Jasoň nás opouštěl. On jí tisknul ruku sněžnou, Jako sokol tiskne kořist, Za níž bloudil v lese hustém;
On ji vinul k jarým prsoum, Jako břečtan vine olši Pokraj řeky zrůstající; On ji líbal v krásná ústa,
Jako líbá růži první Nedočkavý větérek.“ Druhý praví: „Zočil jsem ji, Sedící s ním na pažitě
Podle křoví růžového, Věnčící mu silné rámě Štíhlím loktem liliovým. Vlnilať se ňádra její
Bouřné srdce skrývajecí Plápolala tvář mladistvá Srdečenstvím hárající, Lepělať jsou ústa dívčí
Na rtech žhoucích jinochových, Jako včelka medožížná Na kvítečku nejsladším.“ Strmí lípa drahnoletá
Podle háje jilmového, Na té lípě drahnoleté Pnou se bujné ratolesti, Na bujných pak ratolestech
Sedí klidně dvé milenců, Dvé mladinkých hrdliček. Letí orel ostrodrápý Od vrchů tam od severních,
Letí křídly větřícími, Ach, a rozplaší hrdličky Dřímajecí lásky sen. Stojí jabloň květorouchá
Podle hradu Rudmilova; Pod jabloní květorouchou Sedí tiše dvé kochánků, Dvé to růží v jarním spánku,
Děva láskou umdlelá tu Dřímá v loktech jinocha. Přijde Rumil z pouti dlouhé, Pouti dlouhé, tož kupecké,
Od moře tam dalekého, Přijde v sady libovonné – Zastaví a rozjitří se, Vida dceru svou nevěrnou,
Kleslou v náruč cizince. I zahřímá v divém hněvu Hlasem tura zuřícího Na dceru svou na nevěrnou:
„Hoi! an jsi ty dcera krásná, Jediná ty Rudmilovna, Jenž jsi pila mléko skvostné Matky z lůna knížecího –
Již slavíky ve vrboví Zaslechnul jsem mimo jdoucí Rozmlouvat o lásce tvojí, Lásce zrádné a necudné
S cizincem tím nehostinským! Čemuž ty mne k hněvu zbouzíš, Trudíš srdce mé otecké, An jsem věčně tobě hlásal,
Žádnému že nesvěřím tě Za života průvodkyni, Kdo tři vlasy nepřinese S obra zlatohlavého?“
Ai! tuť Vojmír ctný se vztyčí, Krev se proudí v žilách jeho, Zalije se tvář mladistvá Nachem srdce zplanulého,
A jun hlásá v slova ta: „Odpusť, kupče ty slovutný, Veleslavný Rudomile! Že jsem, krásou děvy dojat,
Zrušil právo hostinské. Než, co vůle tvá ukládá Muži, dcery tvojí hodnu – Bude-li tvá mysl stálá –
Věz, že dříve, nežli luna Třikrát složí rohy světlé, V oknech tvrzi tvé se zaskví Záře vlasů obrových.“
Cookies on Poetry Cove