Černá noc perutě krajem rozložila,
Nebesa své oči za oblaky skryla,
Ai! což tamto v dáli na tom chlumě zříti?
Co se to tam kmitá? co se to tam svítí?
Jsou-liž to bludičky, s cesty svádějící?
Čili jest to chyše plamenem hořící? –
Bludičky by chodce v propst zaváděly,
Chyši by rolníci vodou potápěli.
Nejsouť to bludičky, ni horoucí chýše;
Tamť hranice strmí, děva s děckem výše.
Kolem děvy bílé rudou zář je zříti, –
Toto se tam kmitá! toto se tam svítí!
Před hranicí jinoch stojí zarmoucený,
Milvoj to nešťastný, z vlasti vypuzený.
Levice junova k sloupu přikována,
Do pravice zbraň mu ocelová dána.
„Okovy a meč máš! – vol, v porobě dlíti,
Aneb se svou druží ve svobodě žíti!
Budeť brzy pozdě – rozhodni se, škůdce –
Obětuj milenku – aneb svého vůdce!“
Takto pohan velí, a jun tiše stojí, –
Černé oči v slzách, srdce v krutém boji.
On hned k dívce hledí, on hned k soudci zírá –
Tak vyhlíží lvice, když jí plod vybírá!
A hle! plamenové bujně zhůru pnou se,
Rudí požárové k dívce přihrnou se;
Máť plačící robě vzhůru vyzdvihuje –
„Milvoji! spas dítě!“ z ohně vykřikuje.
Hoi! tuť jinoch, sevřen hněvem a litostí,
Zasměje se smíchem divé zoufalosti;
On tu jednou ranou levici svou přetne,
On tu druhou ranou soudci hlavu setne...
On ne krokem kráčí, ale orlem letí,
Se drahou by zhynul plamenův obětí.
Raduj se, o cnosti! ze ctitele svého, –
Tak umírá láska – srdce šlechetného!