Na prestolu síně skvostné Sedí vážně bohů kněz; Před ním v strasti přežalostné Mládec, vpjatý do želez.
Milvoj jest to, vyhoštěný Z blízké vlasti křesťanů; Druhdy rytíř oslavený – Nyní vězeň pohanů.
„Věčné spasy, moudré rádce, Svatou prosiv o radu, Táži se tě, bohozrádce! Miluješ-li Miladu?“
Tak po krátkém pomlčení Chladný pohan k vězni dí; Ten pak v rychlém rozlícení Hlasem reka odpoví:
„„Vyřiď spasům lidu svého: I když lásku nespasí, Že ten plamen srdce mého Všecka moc jich nezhasí!““
„„Nejkrutšího muky hněvu Milerád chce vinník snést; Jenom zachraň drahou děvu, Neuvaluj na ni trest!““
„Lásku nebesa zplodila – Lstivý se zas ozve kněz – Každá obět bohům milá, Již kdo pro ni k nebi vznes.“
„Volno tobě – přijít k cíli – Aneb strašný slyšet soud; Protož vyřkni, máš-li síly, Vše pro lásku podniknout?“
„„Co jen láska za oběti Žádat můž a žádat smí – Vše konati, vše trpěti Duše má se hotoví.““
„„Žádej čin – a láska zhřeje K skutkům prsa hrdinným; Žádej krev – a do krůpěje Ze srdce ji vyroním!““
„Ti jenž rádi odpouštějí, Nežádají tvoji krev; Jen dvě služby věční chtějí, By byl zkrocen jejich hněv:“
„První – bys na jejich prahu Kolena svá ohybal; Druhá – bys jim soka hlavu V příjemnou jim obět vzdal.“
„Tuto poctu za tvou vinu Bohové si zlibují, V odměnu pak toho činu Kněžku svou ti slibují.“
„Volno tobě – kráčet k cíli – Aneb strašný slyšet soud; Procež vyřkni, máš-li síly, To pro lásku podniknout?“
„„Ha! tu řeč ne bohův rada, Nýbrž ďas ti v ústa dal, Abys jí tu, plode hada! Srdce lidské rozrýval.““
„„Zapřít víru – přede drvy Kolena svá ohýbat – Zradit vlast – a zbrodit v krvi, Komu moc, ji hájívat –?““
„„Ó! že nemám vlády dosti, Hlavu tvou za výrok stít, Jejž jen ďábel ve své zlosti Mohl tobě v ústa vlít!““
„„Milado – ty nejmilejší Ze všech duší na zemi! Vše – jen, co mi nejsvětější, Pro tě dáti nelze mi!““
„„Vyhoštěn jsem ze své vlasti – Žalář hlásá bídu mou; A však ani pekla strasti Ku zradě mne nepohnou!““
„Ustaň, bídný! trestu boj se Za ta slova rouhavá; K neslýchaným mukám sroj se, Aby změkla šíje tvá!“
Takto zařvav mezi zděmi, Strážníkům kněz pokyne, A dvé drábů s pochodněmi S předsíní se vyhrne.
Vězni jeden z lůzy dravé Ruce k sloupům přiváže; Drábi pak pochodně žhavé Staví jemu pod paže.
„„Palte – mučte, otrokové! Rozněcujte vůli mou; Strojte však si trýzně nové – Tyto k zradě slaby jsou!““
Takto rce – a v tváři jemu Krutobolný ousměch tkví, V oku pak se trýzněnému Záře křásné duše skví.
Divý pohan v podivení Opět zvedne ruku svou; Strážníci pak do vězení Spoutaného odvedou.
Cookies on Poetry Cove