Červánek horu líbá
Umírá hlučno zpěvu
V šeřivé zahradě;
Červánek horu líbá,
A líbá slíčnou děvu
Sedící na sadě.
„Nelíbej, neceluj mne,
Ty růžový červánku!
S té hory zelené;
Jediné políbení,
Jež přála jsem kochánku,
Zavedlo srdce mé.“
Měsíček usmívá se
Na rozkvetlou krajinku,
Na líce jezera;
I usmívá se líbě
Na truchlivou děvinku,
Okrasu večera.
„Neusmívej se na mne,
Ty zpannilý měsíčku!
S té výše modravé,
Jedinký sladký úsměch,
Jenž hrál na růžném líčku,
Okouzlil oči mé.“
Tak děva teskně mluví,
A červánek již spěje,
By sobě lůžko stal;
A měsíček nevinný
Za oblaky se kreje,
A děva mluví dál:
„Ach, plačte, plačte se mnou,
Vy družky mého losu,
Květinky vadnoucí!
O vzdychej, truchli s námi,
Donášej kvítkům rosu,
Větérku vanoucí!“
A větřík těžce dýše,
On sem tam sadem bloudí,
Jakoby rosu sil,
A z kvítku všelikého
Se perlička vyproudí,
Jakoby slze lil.
Tu děva ruku zdvihne,
A věnec krásný splyne,
Jenž vlásky objímal;
A děva věnec líbá
A věnec k srdci vine,
A slzíc mluví dál:
„Měla jsem drahé kvítko,
Tu perlu ve věnečku –
Ach, já ji ztratila!
Hledejte, větérkové,
Já bych tu květinečku
Teď krví zplatila!“
„O mluvte, outlá kvítka!
I vy, stromové hustí!
Kde jest mé kvítko – kde?“
A všecko spí, vše mlčí;
Jen sem tam list zašustí –
A děva umlkne.