Tajen jsi ty oku smrtelnému,
Duchu světa! srdce přírody!
Zjevuješ se však přec tvoru mdlému,
Skoumá-li jen tvoje výplody.
Tebe vidím, když se na východě
Purpurová brána otvírá;
Když tvé oko v krystalové vodě
Na obraz tvé tváři pozírá.
Tebe vidím, když tu v lidském těle
Velebná se duše zjevuje;
Když sok líbá svého nepřítele –
I když láska lásku celuje.
Tebe slyším, v oblačném když moři
Hrůzoplodný hlahol hrochotá;
Když se skály, hory, země boří –
I když slavík hájem klokotá.
Tebe slyším, když tu moudrost hlásá,
Cnosti hlas když se tu ozývá;
Slyším tě, když rozkoš lásky jásá,
I když svobody zpěv zaznívá.
Tebe cítím, když se srdce mého
Nadpozemský plápol zmocňuje;
Když tě vidím, slyším přítomného,
Cítím tě – a cit mne zbožňuje!