U večer, když se nebe vyjasnilo
a dlouhé, zlaté pruhy na západě
se táhly klenbou, a vše ticho bylo,
a jenom ptáče ozvalo se v sadě,
mé srdce sladké dumy lásky snilo.
Já patřil v tiché, zádumčivé lesy
a do daleka běžící ty chlumy,
v nichž mlha sedá v rozervané tesy, –
a poslouchal jsem hor těch tklivé šumy,
jež k sobě táhnou, bouřným hlukem děsí!
Já patřil do hvězd v nekonečné výši,
jež na sebe se dívaly a smály
a rozprávěly, ty u sebe bližší,
a zvaly nás v tu nedozírnou dáli,
kde andělé nám dají blaha číši...
V ten večer zřel jsem, že vše láska pojí,
i zrnka písku i závratné světy,
že v ní vše hýbe se, v ní vše se rojí,
ji země tají, o ní mluví květy...
A vděčnosť k Bohu jala duši moji.