Již víc to není blahá idylla
v té naší milé české zemi!
Ta prsť, jež plodů na sta rodila,
slz poseta je krůpějemi,
neb horko, mráz a živlů děsný vztek,
jenž jezerní tůň dělá z potoka,
a trhá v ráz, co dlouho stavěl věk,
hle, plodí trpkou píseň – otroka!
Již víc to není družná příchylnost,
jež pojila nás věncem růží!
Z těch – trní zbylo, kletě černá zlost,
jež hluboko se dere v kůži,
ba do srdce až vniká krutě nám
ta zlost a záští, závist divoká,
že přední básník místo lásky chrám,
ach, líčí děsný osud – otroka!
Již víc to není život radostný
v té naší vlasti bojem zmdlené.
Kam poděly se předků našich sny?
Zda duha míru kdy se sklene? – –
Ó jak je teskno, když rve bratra brat!
Hleď, lide můj, jak propast hluboká
se šklebí na tě, čeká vrah tvůj pád!
Pěj píseň lásky, ne kvil – otroka!