Že ráda mám ten podzim šedý,
už řekla jsem si mnohokrát,
my rozumíme druh si druhu,
to smutek učil nás se znát.
Vy stráně holé, spadlé listí,
ty travko hnědá, uvadlá,
našedlé mraky, zbylí ptáci
i záře slunka, slabá, mdlá,
k vám tiše lne ta moje duše,
provází účasť blízký cit,
vždyť stejný v hloubi mého nitra
je taky tklivý obraz skryt.
Když v opuštění, v trudných dobách,
se mlžný obal protrhne,
vyvstanou všecky staré tíže
a smutný průvod vpřed se hne...
Bolesti skryté, křivdy a klamy
a řada trpkých vzpomnění,
bezmocné slzy, marné touhy
a smutný obraz jeseni
já vidím, cítím v sobě celý
s tou beznadějí podzimu,
však bez vzkříšení – bez zrození,
jen s heslem jedním: „zahynu!“