Ó tóny, tóny, tajuplně květy,
až do hlubin mou zachvíváte duší,
jí tušit dáte vlastní její světy,
i chápat břímě, jež ji k zemi kruší.
Ach, na perutích vašich ona vzlétá,
nesmírným bolem poznání se svíjí,
kde spolu s vámi rozvíjí se, vzkvétá,
tam květy ony bolest země kryjí.
Pak síla vaše stejně rve – kdy hojí.
Ó tóny, tóny, duše se vás bojí.