Jakýsi balvan tíží nám hruď,
ubírá dechu a staví tep srdce,
dusí a zbavuje sil.
Myšlénky zmírají, prchl jim vzlet,
těžkou a zmučenou hlavou jde stín.
Jen kdesi v hluboku jiskra se kmitá,
ta volá k životu! k životu zas. –
Sbíráme touhy v té tísni a muce,
hledat chcem’ světlo a cíl,
chápat chcem’ života bídu i květ,
vědět chcem’, proč tolik dobra i vin,
proč vina vítězí, dobro se zmítá,
proč tolik tříd tu a rozdílů v nás.
Znáti se chceme a lásku zde mít,
lásku mít chceme, my žít chceme – žít.
Život však – labyrinth – stáčí se, kříží,
a hruď nám balvan kýs dusí a tíží,
jiskru jen v hluboku nechává plát,
a nás se vzpínat – a toužit – a rvát.
Odkud ten balvan, co tíží nám hruď?!