„Hrdě, hrdě, nevšímavě
půjdu dál, půjdu dál.“
Malé mozky, úzké city,
ostré meče ale skryty
mají; běda, kdo by jich se bál.
Bože, dej mi projít zdravě.
Cizota tu odvšad vane
ke mně jako vítr mrazný,
než ten přejdu útes srázný,
mnohá horká slza skane.
Projít tmou, zůstat svou,
projít mrazem, prachem, kalem –
v citu silném, vytrvalém,
v duši světlo lásky mít,
v jeho záři cestou jít,
do konce až – bože dej,
žít-li, tedy „život“ přej! –