Má každá práce třeba spočinutí,
po vedru znoje třeba chladu lásky! –
vše v srdci volá, žene, bouří, nutí
dlaň dlaní stisknouti, neb dítek hladit vlásky.
A v srdce vnímavé vlít víno citu,
jež vykvasilo v teplém sklepě dílny,
číš srdce svého nastavit zas třpytu,
jejž pro tu chvíli chystal přítel sdílný.
A blažen, pro cit svůj kdo má hruď ženy,
kdo polibkem můž’ vlít jej v její duši
a stišit příboj prací rozpěněný
a zapomnít, co tísní jej a kruší.
Jest práci sestrou svatá láska pravá,
jdou spolu s tebou přes propasti meze,
a na klín lásky poklesne tvá hlava,
když únavou se s ňader práce sveze.
A s úsměvem a klidně neumírá,
kdo jednu jen tisk’ v životě svém vřele;
ta chudá jesti leb, kam láska jen se vtírá,
a chudé srdce to, jež práce plní cele.
V let k nebi třeba dvojí peruť míti:
Bez práce láska vždy chlad země cítí,
a zima zlatých dolů v domě jesti,
kde práce náhradou – za všechno štěstí.