To jitro bylo tmavé, studené...
Zem, jak by stuhla na věčnost,
tak tvrdá byla jako z kamene,
že každý barák, jak by z ledu rost’.
Z nich jeden chudší, nižší všech,
jak ku pni modřínu by leh’,
jenž nad ním větev vztáh’;
na té byl zmrzlý pták. – – –
Pták černý na větvi, jež trčí do oblak,
to prapor smrti byl... Vnitř v chatě tam
hoch u své mrtvé matky klečel sám;
měl zakalený zrak,
a řasou viděl nemluvňátko, jak
ve pláči hledá stuhlý matčin prs...
Tu náhle se stěny kříž na zem kles, –
snad tatík, jenž prch v noci šílen v les, –
teď někde zmrz.