Zřím z jizby své, jak kolos k výši trčí;
to pevnost’ veliká je, v jejíž zdech
plá slza mnohá má a zmírá vzdech
v těch strojů ruchu, které hromem hrčí.
V té pevnosti se duch i srdce krčí,
v té zmírá píseň na chvějících rtech,
a s věže její v sterých záhybech
se vine prapor – černý kouř – až k smrčí.
Ta pevnost’ stala se mým vězením
a její brána svět mi uzavírá,
a její pouto, ať již bdím či sním,
ne ruce sic, leč duši moji svírá.
Že v té cos krvácí, já cítím pak;
ba vzpomínám: Vždyť dřív v ní zpíval pták...