Poslední na místě a první v práci
a dvanáct hodin nejmíň den co den,
zřít tolik bídy s tupou resignací,
jak v poupěti květ dán již sněti v plen.
A cítit v sobě, jak se vzněty ztrácí,
jak hyne v úmoru ves žití sen:
to duši brzo, brzo utrmácí
a z ideálů zbyde troska jen.
Při tom se cítí, jinde jak vše kvete,
jak mohlo kvést též vlastní ve hrudi;
leč mrtev vznět a víc se nevzbudí...
A kromě své sta cítíš lidstva běd...
Když vstoupil’s sem, zda zrak tvůj nápis zhled:
„Zanechte nadějí, vy, kdož sem vstupujete!“