Vyšla z chatky chudé tak, jak ona sama.
Zachrastil jí sníh bosýma pod nohama,
ona však jak šíp se dala po něm v běh.
Tma se v lese právě se přísvitem snoubí,
kol stop malých nožek v sníh se slzy hloubí,
a šat chatrný se chytá na trnech.
Matičce jak bude než se dcera vrátí? – –
Pro kněze jí běží; jí se dech již krátí
a mráz pod živůtek vniká k srdci až.
V bázni dítě bledé prostřed lesa stínu,
kde byl obraz Panny přibit ku modřínu,
pokleknouc se počlo modlit otčenáš.
Před nedávnem ještě, v pozdní letní době,
byly s matkou tehda na houbách zde obě,
k večeru to bylo, právě před svátkem:
poklekly zde před tou nejsvětější Pannou,
a pak za rám daly právě natrhanou
porosenou růži s poupátkem.
Zůstala tam do dnes. Děcku dech se úží:
„Matička-li zemře, jak to poupě s růží,
Mar’jo, společně pak přiviň k srdci nás...“
A jak modlitba jí z nitra duše plyne,
sníh jí kolem těla bílý rubáš vine –
za matku zní ze vsi umíráčku hlas...
Dřív než by ji bída s hříchem uhlodala,
Maria tu dívku k sobě povolala,
než svět jí se dotek’ klamným pozlátkem.
A jak letly v nebe jejich duše obě,
Matka boží za pás připnula je sobě,
proměnivši dřív je v růži s poupátkem. – –