Tak vrátila se chorá, roztržitá;
zrak zapadlý, leč přec v něm záře kmitá.
Spíš stínem byla, jenž se jenom vznáší,
však proniknuta jakous něhou sladkou.
Tak na ni vzpomínám, po letech v jizbě naší,
když poprvé zas rozmlouvala s matkou.
Tam dlouho patřily si do oka
tak z hluboka...
Čas smutný byl a stíny polétaly,
až obě mluviti se bály.
Snad matička sčíst chtěla s chorých dcerky tváří
tu bolest’, jež z nich dýše, to štěstí, jež z nich září,
snad dcera lekla se, že matička tak schřadla.
Ba, vpadlou měla tvář a vlhký hled,
a sotva mohla slova udržet:
„Kde, dcero, čas, kdys v klín mi hlavu kladla,
kdy sny tvé hlídala jsem?
Viď, bojíš se, že pod mým bílým vlasem
by nyní chladno ustláno již měly?
Jsem stará již; a mláď se raděj s mládí sdělí,
kdo stár, ten bývá sám. – – –
Hleď, družky tvé zří oknem k nám,
je teplý večer zve
jít lukami a říc’ si touhy své.
Ty nechceš mezi ně?... Tvé líce vážny?...
Kam, dcero, pohřbila’s svou radost’ všecku,
kde poklid duše tvé, kde je tvůj anděl strážný?“...
„„On prchl od hříchu a přistoup’ – k mému děcku.““