Skorem po kolena sněhu na silnici,
dál se sněží stále, ve dne v noci.
Tatík na trakaři veze borovici,
a hoch kluše podle, sotva stačí otci.
„Co s tou borovicí počnou v zámku děti?“
„„Z večera dnes budou na ni pohlížeti,
ověnčena bude pentlemi a květy,
jab’ky zlacenými, hračkami a trety.
Bude pláti celá ve stříbrné záři,
bude těšit dětství, rozpomínat stáří.““
„U nás v chalupě též budou hračky zlaté?“
„„Vše, co třpytné, skvělé, jest jen pro bohaté.““
Hoch se zamlčel a klusal dále v sněhu,
časem jenom slzu setřel s tváře v běhu.
V zámku světlo plálo z vánočního stromku;
tam byl ples a smích, leč ticho bylo v domku.
V síňce prachudičké otec na lavici
podle zvyku used u studených kamen,
a hoch hladov vzal kus chleba na polici;
leč chléb zmrzlý byl a – tvrdý jako kámen. – –
Otec trpce pravil, v očích plno stínu:
„„Teď zas, synku, vidíš, co je pro chudinu.““