Slibovala, přísahala chudobnému svému hochu; víc v tom bylo marnivosti, pravé lásky sotva trochu.
Jeho duše však, ta všecka láskou plála, lásky touhou, lásky ohněm byl by zšílel zmála. Přísahám svým děva nedostála. A hoch vínem lásky zpitý
cítil, jak mu srdce puká, na věky když v cizí ruku vložila se její ruka. A bol děsný, na dnu duše kdesi skrytý,
k nebi hnal se, rval, a kvílel jako vichr lítý. V horách prostý kříž stál z latí sbitý. Podál dub stál půlstaletý, na něm – oběšenec visí...
Darmo v pláči srdcervoucím stará matka syna křísí. V muce strašnou kletbu vyřkly její rety: „Podvodnice, buď tvůj spánek i po smrti kletý!“
Nerděly se znovu ještě květy. Ku rozkazu mladé paní onen dubec porazili, porazili, by se v nocích
klid a spánek navrátily. Darmo ale, darmo. – Rok neminul ani a již mladá paní stála žití na rozhraní. Bože, byl to děsný pohled na ni!
Hle, ta muka v její líci jak by hrozným bolem rvané, když ležela mrtva v rakvi dubové – a okované.
Zakopali, naházeli hroudu na ni všici, za klid duše ve chrám dali silnou voskovici. Stihla hrozná kletba nevěrnici! – Ó, jak spát by se jí chtělo!
ale běda, v zimě, v letě slyší boky rakve šeptat: „Nespi, nespi, budíme tě! Pohleď, o nás bilo zrazené tělo,
jeho žití sledním vzdechem do nás zaletělo. Nás se dotklo jeho čelo, jeho rty i ruce chladné... Cítíš chlad?... Vždyť on ti vniká
k srdci ledovou svou rukou. Ó, kdo klamal, hrozně pyká!“ Mrtvé každým slovem kámen k srdci padne, a ta muka bez konce a smilování žádné.
Na hrobě tom každý kvítek vadne.
Cookies on Poetry Cove