U kotle, v němž šťáva zmítá sebou varem,
ve prostoře tmavé, plné par a dusné,
stojí chlapec malý, pokryt vetchým cárem.
Běda jemu, jest-li unavením usne!
Ventil otevřen a vroucí mok se zvedá,
hochu, pozor dej, ať z mezí nevybočí,
nechať tělo slábne, nechať tváře zbledá,
ruku na ventilu nepřivírej očí!
Nechť ti sráží dech ta vřelost’ páry kolem,
vařící nechť mok až k výši stropu stříká,
jen když neoctne se na tvém těle holém.
Smrť by byla hrozná, bídě – člověk zvyká.
V samotě a v puchu, v přítmí, páry hluku
těžce klíčí dobro v hocha mladé hrudi.
Co mu nadchne srdce k ohnivému tluku,
a kdo myšlénky pod lebí jeho vzbudí? –
Sestra jeho matky, jež se ujala ho,
úsměvu proň nemá, leda pohled mrazný,
tak ten koutek v srdci, v němž se skrývá blaho
jako démant v zlatu, zůstává vždy prázdný.
V srdci lačnost’, v duši stín a nemoc v těle,
jaký div, když pocit závisti v něm vzrůstá,
ze své tmy když vidí děti ředitele,
jak jim hrajícím si matka – líbá ústa?