Na jemný písek, zdobná prostěradla na pravidelných plochách četných stolů ve dlouhých prouhách kmitavá zář padla z ohnivých květů litinových stvolů.
Sad veřejný tu. Život hlučně šumí, kol stolů ve smích, ve zpěv vytryskne, zde zajásá, tam na chvíli se stlumí a prskavkou zas v šeru zablýskne.
V to hudba šeptá, šumí, hlučí, víří a zachycuje ples, jenž smíchem třeští, a z tonů vzrůstá strom, jenž koš svůj šíří na klenbu lesa, s kteréž zvuky deští.
Ty jako kapky třpytné rosy splynou do pestrých květů, v něž vypučel ples ve prsou všech, již pod tou klenbou stinnou z par městských vyšli k oddechu si dnes.
Tak bují veselí. V tom jeho světle tím temněj’ vystupují prouhy stinné, a v radosti té, zvonkem smíchu zkvetlé, tím poznáš stéblo spíš, jež plísní hyne.
A jest jich zde! – Jen hleďte, jak se plíží ta chudá žena s děckem po boku, hoch vpadlým okem lačně kolem vzhlíží a bosé nohy nutí do kroku.
A nade stůl, na němž se pění číše, ta žena s prosbou vyschlou ruku vztáhne, až slyšíš, jak to dítě rychle dýše, když žebrajíc se matka k tobě nahne.
A jinde stařec, všecek již se třesa, s vyhaslým okem pláčem zarudlým, když prosí tě, div studem nepoklesá, jak šeptá: „Já se za vás pomodlím.“
Jak půvabný to zjev, to dítě prosté s laškovným smíchem na retech i v očích, šat těsný svědčí, kterak rychle roste ta dívka s bílou růží ve vrkočích.
Jak klopí zrak, když někdo obdiv pro ni jí vtiskne v důlek oblé bradičky a vděčí hlasem, který stříbrem zvoní, když jiný od ní koupil kytičky.
Tak stařec, děvče, žena s děckem pletou se mezi stolů těsnou klikatinou. Již měsíc se hvězd vyfintěnou četou pronikl stříbrem klenbu stromů stinnou. –
Noc letní kvapí rychlým krokem sadem jak žnečka k práci – měsíc její srp – a v mysli starých, v toužném srdci mladém zve k odpočinku domácnosti krb.
Krok vzdalujících již jen ticho ruší, jdou v četách hosté smějíce se domů a usnou dřív než píseň v jejich duši, jak ptáci v hnízdech na vrcholích stromů.
Jen stařec, žena, děvče bloudí dále až zmizí zrakům v šeři stromoví, a vševědoucí měsíc v mrak se hale kam k spánku lehli – jiným nepoví!
Vždyť nepověděl ani o ptáčeti, jež poprvé dnes v let se dalo ráno, a vrátivši se ku své rodné sněti své hnízdo našlo v trávě udupáno.
A zapípnuvši z hrudi chvějící to ptáče s výčitkou ku nebi vzhlídlo, když poprvé na holé větvici ku spánku kladlo hlavu pod své křídlo.
Cookies on Poetry Cove