K smrti až bleda na bílém loži
dřímala Anna, vedle ní – dítě.
Ku zemi s nebe hleděla skrytě
s anděly dvěma Rodička boží.
Útěcho matek! Dítě to chudé
ruka má všade chrániti bude,
nad jeho hlavou rozepnu křídla,
pohádek rajských zlacená sídla.
Polibkem ledným bytostem bědným
bolestí uzavru svět,
dřív než se žití pod hříchem sřítí,
pod tíží nouze a běd.
Před hříchem, strastmi, před vášní zapláním
všade to dítě růžové uchráním.
Pod střechu nízké chudičké chatky
přivedu štěstí s tatíčkem zpátky.
Marně by čekaly, patřily do dáli –
tatíček nepřijde zpět;
v chladném mém objetí, pod ráje klenutí
duch jeho dávno již vzlet’.
Pronikni mhu a zalétni k chatce!
zulíbej čelo děcku i matce,
lehounce však, bys nevzrušil ani
klidné jich spaní!
S dušemi obou v náručí tiše
vylétni výše
k miláčku do ráje!
Otec, jenž z rána v komůrku vnikl
k dceři se sklonil, klesl a zkřikl:
„Bože můj, mrtva je!“