Přes týden již je churavá, bledá. Neklid a stud a bázeň jí nedá na žádném místě v poklidu prodlít. Hrdlo se svírá, hlava se točí,
přes chvíli slzy vyhrknou z očí, sotva se může pozorně modlit. Marně ji děti hladí a těší, a když se otec někdy jí zeptá:
„Co je ti, Anno?“ Ret její šeptá: „„Běda kdo svádí, běda kdo hřeší!““ O novém roce, veliký svátek, do města s otcem na mši šla svatou;
jako sníh v ruce bělounký šátek, modlicí knížku s ořízkou zlatou. Oči však kalné, ve tváři uvadlá, znavená, slabá, tak že div nepadla.
Na cestě k městu lidí byl řad z vůkolních osad v svátečním šatu. Anna je s otcem minula v chvatu, mněla, že lid ten zůstává stát,
že na ni hledí, směje se tomu, přes chvíli že se zachytí stromů. – Dívky, jež k přástvám chodily s Annou, jdouce kol, zrak že odvrací stranou,
že kdo ji neznal, na ni se zeptal, z hochů že jeden druhému šeptal: „Byla kdys cnostnou, dávno však tomu...“ A dívka div se nezalkla studem.
„Tatínku,“ řekla, „vraťme se domů, doma se modlit vroucněji budem.“ Doma pak k svému chudému loži pod obraz svaté rodičky boží
vrhla se na zem. – V zoufalém pláči slzami bílé podušky smáčí. Z dlaní vždy hlavu pozvedne časem, lítostí, bolem dušeným hlasem
z duše se vzdech jí hluboký vine: „Slituj se, Bože, dítě mé hyne!“ Pak se zas vrací k bolesti svojí. – Tolik již lkala, tolik již trpěla;...
naděj’ než v srdci vyhyne docela, tisíce slz a vzdechů to stojí. Anna tu tíž již nemůže zmoci, podléhá chorá nezměrné muce.
K obrazu němě zvednuvši ruce omdlelá klesla v náručí otci. – – – Bezvládnou stařec na lůžko zved’, kleknul pak k loži, v pláči a bled,
hladil jí tváře, vlasy a skráň bolestně až se usmála naň: „To sen byl jenom.“ Šeptala snivě, „leč vše se zdálo duši tak živě.
Byl to sen krásný! Miláček psal: ‚Budeme šťastni, přijď za mnou v dál!‘ – A já – hned v touze k němu jsem spěla a již jsem byla blízka mu zcela,
v tom – jste mne zbudil. Zavru zas oči, snad ten sen zas mi do duše vkročí.“ – –
Cookies on Poetry Cove