Minul zas měsíc, – zima již tady. Pokryty hory sněhovou tíží. A bolest’ vzrůstá, doba se blíží, a dívka neví v žalu si rady.
Otec již spal i děti již spaly. Nemůže usnout, hlava ji pálí, okénkem vidí hvězdy se chvět, je tam těch světlých hvězdiček pět.
Ztrnulým zrakem k hvězdám těm patří, – otcova je tam, sester a bratří. Bývalo šest jich. Vedle těch pěti vídala svoji v zlatě se stkvěti.
A teď – jí zhasla! Což nikdy více nemá jí vzejít – nemá jí vzpláti?... Myšlénka divá duši jí chvátí, horečným palem rumění líce:
Bolest’ i hanba, výčitky z hříchu, všecko by zmlklo – v hrobovém tichu. Vzpomíná otce. Vidí, když zrak upírá na ni bolestně tak,
jak v něm plá bol nad dceřinou mukou. A tento pohled vždycky jak hrot výčitkou dceři v srdce se vbod’. „K stáří,“ jak děl by, „svévolnou rukou
setřelas všecku naděj’ a štěstí, jež mohlo v srdci otcově kvésti!... K choroby, běd a starosti stínu přidalas kmetu hřích svůj a vinu,
skloněná šíje tolika bědou stíží se ještě hanbou tvou bledou, stíží se troskou posledních nadějí...“ Duše se plní výčitek závějí. – –
Srdce jak když se rozskočit musí, bouří jí v hrudi, svírá se žalem. Moře to útrap v poháru malém! Těžko to snášet. Vše ji zde dusí,
vřelá krev šlehá palčivě hlavou. Nelze to snésti. Prchá v noc tmavou. Celý svět útrap vleče si s sebou. Bez dechu běží, nohy ji zebou,
do stromů vráží, v sněhu se boří, mráz k ňadrům vniká, pod nimiž hoří. Leč dívka dále krajinou tmavou letí, by prchla myšlének muce;
přes chvíli k prsům tiskne své ruce, stlumit se snaží bolest’ v nich dravou. Lesy ty černé, do jejichž stínu s šíleným chvatem cestu si klestí,
viděly její lásku a vinu vzejít a zhasnout – hvězdičku štěstí. Ta její hvězda! Shledá ji zase?... Vzpomněla, stane. – Děvčeti zdá se,
že ji zde najde v bývalé kráse. Strhané mraky po nebi plují jak hlavou dívky šílenství stín, hledá svou hvězdu v skalách i sluji,
v údolí vniká, v pralesa klín. Kolem noc tmavá. – Ten její chlad, ten její stín v hruď Anninu pad’, temno v ní, mrazno. – Jediná touha
kmitá v ní jen: Ta hvězdička zlatá... Cesta k ní však tak dlouhá je, dlouhá! – A dívka dále do lesů chvátá. Kvapí kol štíhlých, vysokých jedlí,
které si kolem jezírka sedly. Zde náhle Anna stanula v běhu: Zde, zde to bylo, zde u těch břehů!... Jak obraz lesa v jezírko padá,
tak v duši padla láska zde mladá! Dere se houštím k hladiny kraji, pohlédne do vln, dech se v ní stají. Ne, to klam není, to se jí nezdá –
v tůni co kmitá – její je hvězda!... Vrhá se na zem, k hvězdě zří zlaté, srdce jí buší, mysl se mate, po hvězdě sahá do vody mrazné,
vždy však zas ruce – vytáhne prázdné. Žaluje, volá v návalu citu: „Vyplyň mé štěstí ze svého skrytu, s večera osvěť komůrku mou,
miláčka ke mně přiveď zas tmou!... Nechceš-li ke mně, půjdu já k tobě, budeš mi zářit alespoň – v hrobě, u tebe skončí žal můj a muka – –“
Počla se klonit k hlubině níž, hladiny čelem dotkla se již, leč v tom ji jala za rámě ruka. Zděšeně dívka pohlédla zpět,
ptáče jak v síti počla se chvět ve strachu patříc tváří v tvář – otci. Setkání divné v mrazivé noci! – – Stařec děl tiše, hlas se mu třás’:
„Anno, pojď domů, tady je mráz, k srdci jenž sahá, duši jenž studí, přiviň se, ohřej na mojí hrudi!“ Dívčina vstanouc ruce své spjala,
k otci se tulíc hlasitě štkala. V zimním svém kouzlu krajina stála. Rozprch’ se mraků hrozivý sbor, se hvězd, jež zlatem blýskaly s hůry,
tisíce světlých paprsků napadlo na vršky jedlí, na témě hor, v jezero tmavé, krás všech těch zrcadlo. Z duše též dívky zmizely chmury.
Zvednuvši šátek, jenž jí pad’ k zemi nazpět šla s otcem. Oba dva němi. – – Lehounký větřík tiše lkal v klestí, jak když lká člověk pro svoje štěstí.
Bělounký měsíc na pněch plál stromů. Pozdě již bylo, když přišli domů. V chumáčku kolem bílého stolu seděly děti tichounce spolu.
Sestřička malá podřimovala hlavu si kladouc na bratrův klín. Okenních rámců klikatý stín
v plnou pad’ tvář a na plavý vlas. Annu, když otec přivedl zas, vstříc jak mu všechny spěly ve chvatu. To bylo plesu, to bylo ptaní,
v jásotu chytnouc sestry se šatu drobná ta havěť běhala za ní. „Ó, jak jsme rádi, že jsi zas s námi!“ „„Bože, jak jsme se bály zde samy!““
„Anno, jaks hodná, žes přišla zase!“ Hladí jí tváře, hladí jí líc... A otec šeptá s výčitkou v hlase: „K těm zde ses vrátit nechtěla víc?!“...
Cookies on Poetry Cove