Dřevěná chata na kraji lesa,
došková střecha skorem s ní klesá,
nizoučkým oknem záře jen rudá,
na skle jež plane, do síňky vniká.
V takovém domku bída jen zvyká.
Světnička malá, sborcená, chudá. –
Samotna sedíc, chvějíc se chladem
sestřičku malou na klíně chová,
v dál zří, kde soumrak stíny své snová.
Venku tak smutno, v srdci jak mladém,
v němž bol si zased’ na chmurném trůně.
Po čem ta dívka mladistvá stůně?
Šla se dnes modlit na matčin hrob. –
Samotný, křivý, beze všech zdob,
křížek tam malý u hrobu stál.
Mrazivý vítr po rovech vál
svívaje s věnců uvadlé kvítí,
které s ním s truchlým kvílením spělo.
Proč se tak náhle zachvělo tělo,
zbledla líc, dech se zatajil? Cítí,
cítí, že náhle v lehounkém hnutí
pod srdcem cosi zvalo se k žití...
Proto to ňader bouřlivé dmutí,
proto chlad nitro, srdce žal svírá,
proto zrak smutným pohledem zírá
do kraje, v kterém zimní den zmírá.
Na klíně nyní sestřička malá,
sestřička milá plakat se jala.
Dívka ji líbá, konejší, zpívá,
se slzou v očích na ni se dívá:
„Spi, sestřičko, spi,
zavři očka svy,
dítě nevinné...
S tebou Pánbůh půjde spat
se mnou více ne...
Usni, usni jen,
andělé tě budou kolébat,
mne – jen těžký sen.“