Jest vlnou člověk v životě,
v níž duje větrů vání,
jde k předu v pracné klopotě
a nikdy nemá stání.
Tu stoupá v smělém náběhu,
zas v prohlubeň se ztrácí,
tu kvapem spěší ku břehu
a s lkáním v proud se vrací.
A nikdy stání, ve píli
vše rychlí s okamžikem,
kdo státi zůstal na chvíli,
jest zpět za činu šikem.
A ticho jen, kam hnilota
svůj červivý zub vtěsná.
To není dech však života,
tu mrtvol říš již děsná.