Je volnost stromek vysoký,
co pučí bouřek z klína
a z půdy krví zmrvené
až k oblakům se vzpíná.
A korunu má protkanou
ohnivým květem slávy
a šumem vichru hrozebně
zní vrahům nade hlavy.
A šumí, jakby v oblacích
se bouře v ústret slétly,
a co z něj bujně vyrůstá,
jsou na biřice metly.
Když usadí se bouře pluk,
staví v něm naděj’ hnízda
a v krásném listu zeleni
svou ptáče píseň hvízdá.
Aj, volnosti, tvých kouzel v lesk
kdo zpitou duši vnořil,
ten šíje více před hrůzou
tyranů nepokořil.
Ten nenosil víc okovů,
jež násilníci kuli –
radš složil hlavu na špalek
neb dožil proklán kulí.