Již jdu, ba, jdu již, dítě mé,
utři si slzy v bledé líci,
vždyť zdržel sníh mne, cesta zlá
a šaškové tam na ulici.
Ba, je to bídné povolání,
kdy doma jako ve cizině,
kdo mezi se tě nechtí znát,
kdo chtěli by – jsou na mizině.
A všude to tak v světě zříš:
tu bídou tváře umořené,
tam pýchu se svou nádherou,
to zvrhlé květy od kořene.
A co ti nesu ze světa?
Zde žebrácký jen prázdný ranec,
ach, neběduj mi, neběduj,
vždyť beztoho jsem rozervanec.