Smutně se ta chudá chýše,
již sklonila bída, stáří,
smutně se tak k hradu pýše,
ku sousedu svému tváří.
Do hradu jde skvostná brána,
uvnitř lesky drahokamů,
a když slunce vyjde zrána,
vzplane střecha v zlata plamu.
A ta chýška pod šindelem,
co stařenka šedých vlasů,
když v zpomnění neveselém
vrásky čítá trapných časů. –
Na hradu pán velké slávy
trvá v nočním hodování,
krátí si čas s přátel davy,
krátí si čas v milování.
V chudé chýši pláč a vzdechy,
zvadlé růži znějí hrana
a ret starce bez útěchy
kleje lásku milostpána.
Z vosku svíce temně plane,
množí bledost v mrtvé tváři,
že ta panská láska maně
krutě v světě hospodaří. –
Smutně se ta chudá chýše,
již naklonil smutek, stáří,
smutně se tak k hradu pýše,
ku sousedu svému tváří.