Byl chuďas v službě u pána
a rozkošnou měl žínku;
pán rozdával mu bičem plat
a ženě na pečínku.
Pro něj měl slova rouhavá
a úsměv k mladé ženě,
on tichá, dobrá duše byl
a mlčel k tomu denně.
Jen někdy jím to škublo přec,
jak uštknut byl by hadem,
však žena řekla: „Vděčen buď,
že nemřeš zimou, hladem.“
A tak se bídným žitím vlek’
co nuzák v stavu kletém
a dělal, chuďas, otroka
své vlastní ženy dětem.
A snášel tiše pánův bič
a trpěl všecky bědy,
až dosloužil a uzavřel
své oči naposledy.
Tu neskanula za ním v hrob
ni jedna slza svatá,
vědělyť děti dávno již:
ten tu náš nebyl táta.