Posvátný klid!
Velebná krajem noc je rozložena,
jak pro lásku by byla utvořena,
a sladce kynou světu snové,
jak nebyli by tyranové
a jak by lidstva zmřely žaly,
když okovy mu těžké sňali;
jak nebyla by v světě vražda
a volna byla duše každá.
Posvátný klid!
A přec ta rovnost lidí – bože!
Zde slamou stlala pozdní lože
si ruka tvrdá, mozolitá,
co, sotva pršlek rána svítá,
již potem horkou stírá skráni,
a přec ji klejou milostpáni.
Tam hoví zase v hebké plínce
si duše zralá na zločince.
Posvátný klid!
A hvězdy, měsíc s jasným vznětem
tak klidně plují nade světem...
Ba milo jest v tom zapomnění,
kdy chuďas v krátkém pozasnění
necítí bídu v černém šláři,
když i ten otrok ve žaláři,
jak ptáče jarní ve přírodě,
má volné sny – sny o svobodě.
Posvátný klid!