Jest slabost slzmi rakev mýt,
v níž minulost spí v stínu,
a věčně jenom plakat chtít
a nikdy dozrát k činu.
Ty slze rosy s krůpějí
dopadnou tvrdé půdy,
v prach černý hrobu zmizejí –
a staré zbudou trudy.
Jen slza, která prýštila
se reku z mužna zraku,
když mlha domov zakryla
a širý rubáš mraků –
jen slza ta, jíž mužný lesk
dal oheň, sílu k činu,
za níž hned svitnul blesk a blesk,
jest perlou pro otčinu.