„Hej! bledý chlapče – skoč si též
a barvička se změní;
vždyť nesluší se kluku stát,
když tatík se mu žení.
Nač mračit se? – tak rozkošně
to hraje v kolovrátku
a veselého tátu máš
a roztomilou matku!“
Však bledý syn jak umrlec
v zem upřeně vždy hledí –
co v srdci má, to jenom on
a mladá matka vědí.
A tam, kde ona samý žert,
on palným okem zírá
a srdce mu to jako vztek,
tu jako bolest svírá.
S ní tančí starý sousedskou
a veselostí výská,
než syn, jak raněn, z krčmy ven
a pryč přes pole blízká.
Tam rybník stíněn od hráze
zelenou jedle chvojí –
tam utopit šel myšlénky
na otce – lásku svoji.