Snadné měl tatík řemeslo
a lehce syn si zvykal
obracet kapsy chuďasům,
jež tatík z halen svlíkal.
Ha, byl to život veselý,
kdy denně v domě hosté
a při šampaňském spíláno
nářekům luzy sprosté.
A měli se tak pospolu,
jak před vyhnáním v ráji,
však vzkřiky lidu zoufalé
oblohu pronikají.
Pak přišel čas, jenž účtuje
i s nejsmělejším hráčem –
Hoj, času duch, ten do toho
zapráskal karabáčem.
A skácel hromu s rachotem
v nic násilníků pýchu,
a mžikem zvrátil z kořenů
zdě Babylona hříchu.
Co s otcem pak a se synem?
Co dále o nich říci?
Vždyť oba dávno dozráli
pro provaz – šibenici.