Nazvali tu lásku mojí
nepokojem mého žití,
nazvali ji bledou zkázou,
žalem mého živobytí. –
Tak pochoval tě, můj žale,
chladný hrob, to řeka divá,
vzpomínám však tebe stále,
ston tvůj v prsou se mi vrývá.
Hoj, ta noc – a nad vodami
bledá moje bolest stála.
Zasténala vlna k vlně –
ty’s jen tiše umírala.
Nuž tak, páni hrobařové,
již jí věčný pokoj přejte,
lidé, věrní kamarádi,
nad hrobem jí zaplesejte.
Však co dáte za náhradu
srdci za to prohřešení?
Myslíte že věčný pokoj?
Myslíte že zapomnění?