Na faře tam u kostela
požehnání, časy zlaté,
vzorem ctnosti hospodyňka –
farář samé písmo svaté.
Zavře desky breviáře,
ponahlédne do postily:
nastuduje kázáníčko
mravokárné, plné síly.
Nejčastěj’ však pro hřích světa
šesté z božích přikázání,
že když rarach na lov vyšel,
pobožně se fary straní.
Usmívá se zbožný páter,
k hospodyni mluví sladce:
„Nemáť ďábel moci k faře
ani její ku čeládce.“
Nebo všecka spása světa
odpočívá v této ruce;
co dnes hříchem, smaže zítra
farářova absoluce.
Než tu návrat Luciferův
vichru hlásá hvizdot tenký –
hbitě sjela svatá ruka
s bílé šíje do kropenky.
Po třikráte proti oknu,
po třikráte v stranu jinou
zažehnala, až konečně
utek’ ďábel před latinou.
A když po něm žádných sledů –
zkroušeně a s bledou lící
pro svěcenou vodu zašli
na faru si osadníci.
Od té doby také více
kostelník dbá na kropení,
hospodyni ale pro vždy
platiž toto naučení:
„Že pan farář písmu učen,
pro vás, Katy, velké štěstí,
nebo také z pekla oči
mohly by i ďábla svésti.“