Ve loktech bujné lásky květ
šla vysmívána v dálný svět.
Již chabne noha ve běhu:
„Ach, lidé, dejte noclehu.
Jeť chladná noc ta v záletí
a zima mému poupěti.“
Kam jen se upře plachý hled,
vše cizo, v každém srdci led.
Kam jen se oko podívá,
každý se bolu posmívá. –
Stanula vody na břehu,
hledala v hloubce noclehu.
A šumný rákos v zápětí
pěl kolébavku poupěti.