DĚSILI SE

Byl jasný duch a „za svobodu“ měl psáno na svém praporu, byl přítel luzy – ale s pány po všecky časy ve sporu.

Aj, děsili se v zlatých křeslech, ve vzteku zhoubou soptíce, že každá moc je s hůry dána – však stará to již tradice.

A svoboda ta věčně krásná jim příliš měla přísnou tvář – že volal ji a budil luzu, uvržen v poutech ve žalář.

Aj, děsili se, bledly tváře, však tváře pouze vybledly a křídla, ježto orel vzepjal, se mocněj’ k výši pozvedly.

I vešli v soudy velcí světa, že strach jim z těla – ze stínu, svobodné draze přišlo hlavě, upadla pod guilotinu.

A děsili se zase mocní, neb pravdou jiná tradice, že vzrostlo z krve mučedníka vždy vyznavačů tisíce.