SEVERÁK mně v tváře duje,
zamrzlá je Sekvana.
Mysl píseň vzpurnou snuje,
struna je však přervána.
V nitru mém je stále vřelo,
stále větším žárem žhnu. –
Na počest vám, demoisello,
novou strunu nyní pnu. –
Sníh ať padá a se množí,
přece dnes, jak na jaře,
u kamene na nároží
pěji vám k své guitaře.
Struna má teď zvučí nově,
nový zní teď z úst mých zpěv;
tkví též v nitru buřičově
láska, nejen vzdor a hněv.
Pěji vám a oněm pěji,
společný cíl k nimž mne spjal. –
Úklady se v tichu dějí,
by se plamen vzpoury vzňal. –
V nitru mém dvě hoří výhně:
pro vás a pro velkou věc.
Za vše, co jste dala vy mně,
děkuji vám, vzbouřenec.
Severák mně v tváře fičí.
Sekvanu již kryje led.
Možná, že mne zítřek zničí
a že jsem tu naposled.
Stěží z bastilly kdo vyjde.
Zatykač je hrozný list.
Zda si pro mne stráže přijde,
lettre de cachet bude číst?
Velký mráz je. Sníh se množí.
Kéž bych zase na jaře
u kamene na nároží
pěl vám ke své guitaře!