Ze zlata hrady na západě planou
a slunce hasne v nachu červánků,
do květů pestrých horké slzy kanou,
jdou do chat lidé s hlavou ustaranou,
jdou tiše lkát při svitu kahánků.
Ze zlata hrady na západě hoří,
kde Krásy bohyně se vznáší trůn
a v palem stínu hradu na nádvoří
spanilá děva s junem silným noří
svou duši v zvuk souladných strun.
A z výše cimbuří zní hlahol zvonů,
jež lásku, mír a jaro hlásají:
v to zdola mísí tisíce se stonů
a bestií řev, které ve svém skonu
do krve lidstvo ještě drásají.