TAM zdola hučela k nám bouře jezu
a zvony rozezvučely se v dáli.
My, spolu sedíce tu, vůni bezu
plnými doušky do sebe jsme ssáli.
Byl krásný večer, jak jej zná jen květen,
a strom se ptactva hlasy rozezpíval.
Prach všednosti byl do prohlubně smeten,
v mém nitru bouřil náhlých citů příval.
Zpěv ptáků dozněl v korunách již stromů
a smyslná noc zamávala křídly.
My, sestoupivše, kolem řad šli domů
a každý kráčel svého do obydlí.
A opět sám, jsem ucítil žal, lítost
a slyšel, jak cos mocně: Marno! dělo.
V snách před sebou jsem vaši viděl bytost.
Dvé vašich očí smutně na mne zřelo.