TO bylo na sklonku dne pošmourného,
rozžato bylo v sále na sta svící,
jím zaznívaly zvuky Čajkovského,
té hudby radostné a jásající.
Při písních, jež se táhly ruskou plání,
při zvonů znění, rytmech Marseillaisy,
vy zjevila mně jste se z nenadání,
ó, tenkrát neznala má radost mezí.
A z očí vašich zazářily plamy,
jež sežehly mně poslední mrak s čela.
Má duše všecka plna byla vámi.
Jásavá hudba Čajkovského zněla.
A po roce, když leželo kol jíní,
když blížila se ke mně smutku liga,
vás opět uzřel v koncertní jsem síni,
nyjící zvuky zněly však dnes Griega.
Tón sálem rozléhal se roztoužený,
dech vášní těžce na prsa se kladl.
Mne upoutalo zas dvé zraků ženy
a nadšení žár znovu v nitro padl.
Mou duší hudby zvuk se počal chvěti,
mou hlavou zase víří snové krásní.
Jdu zpívat vám. Svou hymnu chci vám pěti,
vám, která sama jedinou jste básní.