Slyšíš, jak umíráček lká
a smutnou, dlouhou píseň tká?
Vidíš jej v poutech, zbůjníka,
jak nad ostatní vyniká?
Jenž proti mocným vrchnostem
poštval již málem celou zem,
jenž staré řády bořit chtěl
a k odboji lid pobízel.
Zříš, jak na popraviště stoup,
bez bázně, vzpřímen jako sloup?
Proč na krále svůj upjal hled,
proč náhle ten jak stěna zbled?
Jak hrom zaduněl jeho hlas:
„Však přijde, přijde jednou čas!
Na tomto místě budeš stát
a tímže katem, králi, sťat.
Neb jistě do dne do roka
lid pomstí svého proroka.“
Slyšíš ten bubnů divý vřesk,
vidíš sekyry rychlý blesk?
Zříš, králi, mrak, jak valí se?? –
Proč oko tvoje kalí se?
Ten mrak zbůjníků voje jsou,
ti proti tobě, králi, jdou.
Zem celá před nimi se chví,
však nejvíc velmožové tví.
Neb zbůjníků je přesila
a nikde, nikde posila.
Již vtrhli v hrad a ke trůnu,
již strhli tobě korunu.
Již zotvírali žaláře
a zapálili oltáře.
Již vedou tebe v okovech,
jsi vězněm v svého města zdech.
Ó, pomni, pomni na ten den,
kdy byl ten zbůjník popraven.
Ó, hleď na ono místo blíž,
tam čeká kat na tebe týž.
Slyšíš, jak umíráček lká
a smutnou, dlouhou píseň tká?