Proč jsem zbraň zahodil, krále i vlast zradil,
stále se, milko má, ptáš,
proč jsem si čáku strh, do lesů s tebou prch,
rukama lomíš a Ikáš.
Milejší nežli pluk, pochvala, ryk a hluk,
že byl mi očí tvých žeh
a že jsem měl tě rád, raděj než zlatý řád,
proto jsem zrádce a sběh.
Že nechtěl táhnout jsem pustošit krásnou zem,
bratry své střílet a bít,
že mi byl nepřítel lhostejný jak přítel,
nechtěl jsem do boje jít.
A nyní po lesích a skalních útesích
s milenkou bloudím já svou,
dokud mne nechytnou, dokud mne nezatknou
a v žalář neodvedou.
Až budu zastřelen, nejkrasší z krásných žen,
v krvi mé rty svoje smoč,
pak se na útěk dej, pryč z města utíkej,
do řeky hluboké skoč!
Neb kdyby náš pan král a třebas jenerál
ucítil zornic tvých plam,
neměl by pokoje, utekl by z boje,
zrádce a sběh byl by sám.